Nedávno mne zvedla ze židle debata brněnských matek na facebooku, kde se řešilo, zda na řidiče s kočárem na zastávce mávat či ne. Chápu, když se někdo mimobrněnský zeptá, jak to funguje, aby nebyl nepříjemně překvapen. Stejně tak se snad dá pochopit, že v každém městě i v každé zemi platí jiná pravidla. Přijde mi i logické, že civilizovaný člověk respektuje pravidla místa, kde se nachází.
Pro jistotu upřesnění: my matky s kočárkem v Brně na zastávkách na řidiče máváme. Oprava: měly bychom. Ostatně to tak stojí i v přepravních pravidlech. Tvrzení, že řidič přece vidí, že na zastávce stojíme, úplně neobstojí. Není v Brně mnoho zastávek, kam by přijížděl jen jediný spoj. Řidič či řidička mají na starosti obsluhu hromadného prostředku a nemusí být jasnovidci, aby tipovali, kdo nastoupí a kdo ne. Nehledě na to, že i maminka s kočárkem může u zastávky setrvávat třeba jen proto, že zrovna na někoho čeká. Pokud chcete nastoupit v klidu a bez obav, že se dveře zavřou, mávejte. Řidiči mají z kabiny při nástupu a výstupu cestujících jen omezený výhled a vždy je lepší, když o vás ví. Maminky si mnohdy stěžují, že jim řidiči také nevycházejí vstříc, parkují daleko od chodníku, zavírají dveře příliš brzy, či zapínají v dopravním prostředku hlášení s pokyny, které se týkají právě signalizace. Snaží se nám vyčinit: Ty, ty, ty! Napadlo vás ale, jaké asi musí mít řidič ocelové nervy, když za jednu směnu narazí na více maminek, jež nerespektovaly žádná pravidla? Sama někdy nad jejich chováním vrtím nechápavě hlavou, ale také vím, že párkrát mi řidič po zamávání pokynul, ať jdu do zadní části vozu, protože věděl, že vepředu už má „překočárkováno“.
Ruku na srdce. Nikdo není bez chyby. Také se mi párkrát stalo, že jsem s dětmi vystupovala velice neobratně. Malá nechtěla sedět v kočárku a bylo potřeba ji uvztekanou usadit zpátky, do toho vypakovat z autobusu druhé dítě a vymanévrovat ven ještě s odrážedlem a jednou rukou obtěžkanou nákupní taškou. O případu, kdy mi těsně před zastávkou povolil pod kočárkem patent na košíku a většina věcí (včetně křupek) skončila na podlaze vozu, ani nemluvím. Na obranu řidičů se ještě sluší říci, že řada nízkopodlažních vozidel bohužel vůbec „nepasuje“ na zastávky s vysokým chodníkem, kam se zkrátka nedá najet. Také existují v Brně zastávky, kde nelze bez obavy, že vyklopíte dítě, vystoupit ani z nízkopodlažní tramvaje. Další problém nastává, když chceme řidiči dvojím zazvoněním oznámit, že vystupujeme. Každý typ tramvaje či autobusu má tlačítko s kočárkem na jiném místě – někdy na stěně vozu, občas u dveří, jindy na tyči. U nejnovějších autobusů je to často detektivka. A to už je věc k zamyšlení – pro výrobce, pro dopravní podnik, město – ale určitě nejde o chybu řidičů.
Dodržování pravidel a slušné chování je o lidech. O tom, jak budeme jeden druhého respektovat. Pokud si někdo myslí, že přijel do Brna jen „na skok“ z lepšího světa a mávat nebude, protože jsou naše pravidla směšná, může tak ostatním maminkám akorát zavařit. Nikomu tím neprospěje, ani sobě. Ano, je to o lidech.
